06.05.2023
O dokonalosti
Pár slov o dokonalosti...
Pár věcí v mém životě je vážně dokonalých. Můj muž, moje děti...večery s milovanou Martinkou, rodinné výlety a dovolené s babi a dědou, lidé kolem mě, se kterými mám možnost pracovat, tvořit, něco nového přinášet. Taky jsou to ale bílá vína od místních vinařů, novosedelské západy Slunce, fotky od PR photography, moje nová magnolie před domem, skoro každá kniha od Harukiho Murakamiho, čaje a koření od Sonnentoru, vůně Serenity, jóga s Nikol, nové pyžamo od Pura Vidy...moje červená kuchyň, zákusky od Gopálu v Brně, moje zahrádka a první zelené výhonky, které právě pomaličku vylézají z hlíny...well well, to ale vlastně nejsou všechno věci, že?:)
Jsou to lidé, zážitky, učení, pocity, objevování...jsou to sny, které si plním.
Vidět tu krásu a dokonalost v maličkostech, o tom to celé je. Vlastně už ani nemusíte číst dál...:D
Ale jestli chcete...
Poslední dobou mě něco štve. Štve mě, že dnešní společnost je tak orientovaná na to, všechno jaksi překrucovat. Dřív chtěl člověk třeba zhubnout - nějak se namotivoval, hecnul se, jedl zdravě, cvičil, případně šel na nějaké měření nebo tak a hotovo. A bylo to. Job done, povedlo se. Pak někoho potkal a ten někdo mu řekl - woow, vypadáš skvěle! Prostě jen na základě toho, co DOOPRAVDY na vlastní oči viděl, mohl tento komentář - kompliment vypustit z úst. Nenásledovalo ani žádné sdílení před a po, žádná kuchařka plná fit receptů napsaná hned po úbytku prvních kil, žádné motivování ostatních zcela neprofi laickým přístupem. Ne, nic takového. Prostě se jen člověk sám od sebe rozhoupal a posunul se od nedokonalosti k dokonalosti. A někdo jiný - reálný - si toho všimnul a ocenil to.
Vykouzlil tím úsměv a toť vše. A světe div se, stačilo to. A bylo to dokonalé.
Věci se děly spíše pro vlastní dobrý pocit. Ne pro to, aby to někdo ocenil, aby to někdo viděl, aby to někdo olajkoval. Co se děje nyní, ještě předtím než se někdo rozhodne dělat něco se svojí váhou? Probere to doma, s přáteli, s kolegy, s rodinou, napíše článek na blog, k čemu že se to chystá, točí reelska a tiktoky a nevím co ještě o tom, jak se na to připravuje. Stokrát se vyfotí "Před", i když je vlastně "Po" ještě v nedohlednu. Více se orientuje na proces samotný a na to, jak to vypadá navenek než na to, jak se sám cítí uvnitř a aby s tím už konečně pohnul a dělal věci srdcem, ne pro podívanou.
A k tomu se mu dostává nejrůznějších rad od ostatních, článků o tom, že to vůbec nepotřebuje a ať si raději dá do kupy psychiku a postoj k vlastnímu tělu než ono vlastní tělo. Protože svést to na psychiku-na hlavu-naše ego-na cokoliv, co není ten pravý důvod, je prostě teď in. Všechno je to v hlavě, ne? (I zlomená noha např...?:D) Pak také dostává spoustu tipů na nejrůznější preparáty, které by mohly pomoci (za nemalý peníz, protože za zdraví a své sny se přece platí). A taky k němu nejspíše přijde několik lží od lidí, co mu budou tvrdit, že to vůbec nepotřebuje, protože to sami potřebují a vlastně mu úspěch nepřejí.
Uff uff...
Takže je člověk nakonec zmatený, co má udělat, co to vlastně chtěl udělat a proč? Mám pravdu já nebo ostatní? Který z preparátů mám zkusit? Nejspíš všechny. Mám k tomu začít třeba i cvičit? Ale proboha, jaký sport? Jak ho vybrat? Koho se zeptat? A co když do toho nakonec vůbec nepůjdu? Co všichni ti lidé - moji fanoušci a followeři, kteří jsou v očekávání velmi valného výsledku? Zklamu je? Možná bych se jich měl zeptat, udělat průzkum, anketu, zda to vůbec potřebuju?
A je to. Dopadne to lehkým psychickým zhroucením pod touhle zátěží...Není divu.
Přitom chtěl přeci dát dolů jen pár kilo.
A jako třešničku na dortu si ještě někde přečte že: "JSTE DOKONALÍ PRÁVĚ TAKOVÍ, JACÍ JSTE."
Tak.
Je to ještě vůbec pravda? Jsme opravdu dokonalí? Nebo si to jen nalháváme a potom se rozejdeme domů a každý se tam bezhlavě snažíme o to, být dokonalí. V tom co děláme, co umíme, co čteme, jak vychováváme děti, jak cvičíme, jak jíme...A proboha! Hlavně to nasdílet, ne? Nebo se vůbec ani nestalo. A ať je tam hodně srdíček, prosím.
A na druhý den si dám koláček a víno, vynechám cvičení, zařvu na děti a na net napíšu, že na dokonalosti přece nezáleží, že dokonalost neexistuje, ale tím pádem jsme zase na začátku.
Podle mě existuje. Jen je proměnitelná, pro každého jiná.
Tohle byl jen jeden příklad o hubnutí. Uff...těžké téma. Ale stejné je to třeba s výchovou a výživou dětí. (Ty si zakřičela na svoje dítě?!!!!! Jsi odepsaná...Ty nepraktikuješ montessori výchovu a BLW krmení? Bože...Dáváš dětem sladkosti, ale na sítě fotíš jen to zdravé (co děti vůbec nejedí?:D)? Pokrytectví. Nechodíš s nimi každý den na tůry? Koukají na televizi? Nosí komerční oblečení místo Eco Bio gluten free...?:D:D:D Oh my me...) Víte jak to myslím, trošku na odlehčenou. Ale taky trošku té hořké pravdy, co se teď děje.
Pokrytecká hra na schovávanou. Nesnažíme se o vlastní dokonalost a zlepšení, ale o dokonalost na oko. "Vyfoť to ještě jednou, vypadám hrozně. Hmmm, nic moc, ale proženu to filtry a bude to dobrý."
Ale zpět k dokonalosti.
Co se na to podívat trošku jinak a vrátit se tak trochu k sobě? Udělat něco a nikomu to neříkat, nepodsouvat, nechlubit se. Nic nefotit a nikde to nesdílet, prostě to jen žít. Nechlubit se tím, když to dokonalé je a neužírat se, když to dokonalé není. O tom, co je a co není dokonalé totiž rozhodujete jen a jen Vy. Nikdo jiný. Ani Váš manžel a Vaše děti. Jen Vy, Vaše srdce, Váš rozum, Vaše oči. Pokud je něco ve Vašich očích dokonalé, tak to dokonalé opravdu je. A pokud ne, je na čase to změnit a znovu o dokonalost usilovat. To je přece to, co nás činí lepšími. Zkusme dokonalost trošku míň fotit a víc žít a chtít. Ale ne od ostatních, jen sami od sebe. Srovnávat se totiž můžete jen sami se sebou, se svým včerejším já.
Tak co Vy na to?
Bude Vaše zítřejší já lepší (dokonalejší) než to dnešní?:)
Pusuu, D.
Photo credit: PR Photography
